Poznámky k další porážce dělníků v USA:

losangelská stávka v supermarketech, 2003-2004

Loren Goldner

Zatímco byla média posedlá předáváním Oscarů, které zastínilo další události, odhlasovala si v neděli 29. února (86procentní) většina zaměstnanců a zaměstnankyň supermarketů v jižní Kalifornii ukončení své pětiměsíční stávky. Pracující přitom akceptovali smlouvu, která znamená velké, pokud ne totální vítězství pro odhodlanou ofenzívu zaměstnavatele, které má celonárodní dosah. Jedna z nejdůležitějších stávek ve Spojených státech za poslední léta tedy skončila porážkou.

V říjnu loňského roku hlasovalo 97 procent členů odborů United Food and Commercial Workers (UFCW) v jižní a střední Kalifornii pro stávku v supermarketu Von’s, vlastněném celostátním řetězcem Safeway. Hlavní otázkou byly příspěvky na zdravotní pojištění (1): zatímco doteď byly celé placeny zaměstnavatelem, nyní společnost Von’s chtěla, aby si podle nových smluv dělníci platili 50 procent sami, a chtěla rovněž zavést dvoutarifní mzdový systém. Během krátké doby zahájily výluku další dva řetězce, které rovněž řešily otázku smluv, Albertson’s a Ralphs. Počátkem října bylo v regionu ve stávce 70 tisíc členů UFCW.

Stávka začala za velkého entuziasmu zaměstnanců a akci, která nechala supermarkety prázdné dokonce i během nákupního období na konci roku, provázela překvapivě velká podpora veřejnosti. Zároveň stávkovali, rovněž kvůli příspěvkům na zdravotní pojištění, zaměstnanci a zaměstnankyně hromadné dopravy v Los Angeles, kteří tak vytvořili „stávkovou vlnu“, která zde nebyla k vidění po desetiletí (jejich stávka byla předána k „arbitráži“ a krátce na to se vrátili do práce; v době psaní tohoto článku nebyla věc vyřešena).  (Zahraniční čtenáři by měli porozumět tomu, že příspěvky na zdravotní pojištění, „health benefits“, jsou, protože Spojené státy nemají žádný státní zdravotní systém, často tou nejdůležitější složkou odměn za práci (2). Průměrná mzda člena UFCW v jižní Kalifornii je méně než 12 dolarů za hodinu – a mnoha dělníkům zaručuje smlouva jen 24 hodin práce týdně. Mnoho dělníků se tak svého pracovního místa drží jen kvůli těmto příspěvkům na zdravotní pojištění.) Na znamení sympatie se stávkou zavřely na jeden den losangelský přístav odbory dokařů na západním pobřeží, The International Longshore and Warehousemen’s Union (ILWU), a krátce poté učinili totéž dělníci v loděnici v San Pedru. Přispěli rovněž 200 tisíci dolary do stávkového fondu dělníků ve firmě Ralphs  

Všechny tři supermarkety jsou součástí národních řetězců, v důsledku slučování, které proběhlo v potravinářských maloobchodech během posledních třiceti let. Supermarkety tvrdily, že potřebují, aby se zaměstnanci dobrovolně vzdali části svých mezd kvůli nastávající konkurenci od Wal-martu, maloobchodního giganta, který v jižní Kalifornii plánuje otevřít během několika nadcházejících let na 40 nových poboček (3). (Wal-mart je nechvalně známý kvůli nízkým mzdám a neexistenci zaměstnaneckých výhod, výhod nad rámec mzdy. Každý chápal, že výsledek této stávky se stane vzorem i pro mnoho dalších odborů a dělníků v regionu, ale i v celých USA. (Právě tématu peněz na zdravotní péči se týká stále větší počet pracovních sporů.) Nicméně navzdory veškeré podpoře dělnické třídy sledovaly odbory omezené, legalistické strategie, které vyústily v tak mnoho porážek během posledních 25 let. 31. října odbory odvolaly stávkové hlídky ze supermarketů společnosti Ralphs jako gesto „dobré vůle“, aby je zaměřily na prodejny firmy Von’s; zaměstnavatelé okamžitě oznámili, že se během stávky budou dělit o zisky a ztráty. Odbory šly až tak daleko, že vyzývaly občany k nákupům v Ralphs, kde byli jejich vlastní členové na výluce. Dokonce i když jsou řetězce celostátní, s celkovým prodejem na úrovni 30 miliard ročně, váhaly odbory přijmout jakoukoli celostátní strategii – a poslaly jen několik málo „informačních hlídek“ k pobočkám řetězců v severní Kalifornii a jinde. Loni na podzim UFCW rovněž prohrály podobnou stávku v supermarketech Kroger’s (řetězec vlastnící Ralphs) v Západní Virginii, Ohiu a Kentucky. 24. listopadu odbory UFCW rozšířily stávku na deset distribučních center, která zásobují supermarkety, v jižní Kalifornii a Teamsters (International Brotherhood of Teamsters-IBT) souhlasili s tím, že jejich 7 tisíc členů, kteří do těchto center dovážejí zboží, nepřekročí stávkovou linii. Odbory UFCW však neučinily nic pro to, aby zabránily zásobování těchto center prostřednictvím tisícovek stávkokazeckých trucků, a 19. prosince se pokusily stávkové hlídky odvolat. 22. prosince členové UFCW v distribučním centru Von´s v El Monte stáhnout stávkové hlídky odmítli a vytrvali. V polovině ledna se hlídky obnovily též v některých stanicích pod Ralphs, finanční příspěvek během stávky však klesl z 240 na 100 dolarů za týden.

V polovině prosince přijeli do Los Angeles John Sweeney a Rich Trumpka, dva vrcholní lídři "nové" AFL-CIO, aby se setkali s prezidenty 50 lokálních poboček UFCW a aby kvůli stávce riskovali prestiž celonárodního organizovaného hnutí práce. Od věci není zeptat se, kromě obvyklých levičáckých stesků nad „zradou“, proč podstoupili takový risk po dlouhé šňůře porážek v předchozích letech. (Od roku 1995, kdy se Sweeney chopil své funkce, kleslo členství v odborech ze 14 na 9 procent pracovní síly v USA.) Můj osobní názor je, že ve svém omezeném uvažování a se svými ostýchavými strategiemi a taktikami podcenili vůli a schopnost těchto tří řetězců přijít o miliony dolarů jen proto, aby moc odborů zlomily.

Odbory byly úspěšné, co se týče udržení relativně mladé a nezkušené pracovní síly pod kontrolou. Nekonaly se žádné masové mítinky, na nichž by se diskutovala strategie, a členové odborů se obecně cítili odstrčení od ovlivňování režie stávky. Ralphs byl udržován otevřený díky stávkokazům z nechvalně známé firmy Personnel Support System, Inc., která dodává “náhradní dělníky“ právě pro tyto příležitosti. Jenže odbory UFCW se rozhodly odhodlaně následovat lokalistické a legalistické strategie tak mnoha prohraných stávek posledních let, zatímco nebyly schopné uchýlit se ani k tomu druhu proti-stávkokazeckých taktik, z nichž odbory vůbec kdysi vznikly. Zaměstnavatelé oznámili, že jsou připraveni bojovat za poražení stávky po celý rok – a když dělníci nezměnili strategii stávky, uspěli.

Během víkendu 28. a 29. února hlasovalo 59 tisíc členů UFCW o smlouvě na následné tři roky. Dohoda musí být v každém případě chápána jako důležité vítězství zaměstnavatelů. Zatímco supermarkety přišly během stávky o příjem 2, 5 miliardy dolarů, podařilo se jim dosáhnout precedentu pro mnoho dosud neuzavřených smluv po celé zemi, a to nejen pro supermarkety. Wall Street dohodu přivítal a ceny akcií Safeway zůstaly po celou dobu stávky stálé.

Nová smlouva ustavuje dvoutarifní mzdový systém. Současným zaměstnancům nebudou po první dva roky trvání smlouvy zvýšeny mzdy, dostávat budou bonus za podpis smlouvy. V třetím roce si sami začnou hradit měsíční příspěvky na rodinné zdravotní pojištění. Zaměstnanci, kteří budou najati v budoucnu, budou mít nižší mzdy a zaměstnavatel jim, oproti stávajícím zaměstnancům, bude přispívat na zdravotní pojištění v ještě limitovanější míře. Dvoutarifní mzdový systém tedy otevře cestu pro zbavování se starších zaměstnanců. Nakonec umožňuje smlouva supermarketům vyhodit do 36 hodin po její ratifikaci až 630 členů UFCW za „prohřešky“ na stávkových hlídkách.   

Stejně jako nebyly během stávky žádné masové mítinky, proběhlo i hlasovaní o schválení šestnáctistránkové, drobným písmem vytištěné smlouvy bleskurychle. UFCW a AFL-CIO deklarovaly vítězství kvůli tomu, že schéma zdravotního pojištění, který pracujícím zaměstnavatel nabízí, zůstalo uchováno pro současné zaměstnance po další dva roky, nelze však pochybovat o tom, že pro stávku se silnou podporou členské základny a s podporou ze strany „veřejnosti“ to byla masivní porážka, která otevřela cestu k masivním porážkám v budoucnu. Je možné, že vedení UFCW v jižní Kalifornii se na základě počáteční energie stávky domnívalo, že může vyhrát, přičemž si ale neuvědomovalo, že supermarkety mají celostátní zázemí a strategii. 16. února uvedl Rick Icaza, prezident UFCW Local 770 a hlavní stávkový „vůdce“, pro list Los Angeles Times: “Myslel jsem si, že už minula éra, kdy byly stávky potřeba… Měl jsem za to, že ty dny už jsou pryč.“ Zdá se vysoce pravděpodobné, že jak na lokální, tak na celostátní úrovni odbory UFCW nechtěly dělat komplikace Demokratické straně ve volebním roku.


Kromě krátkozrakosti a toho, že odborová strategie byla řízena shora, byl klíčovým faktorem této porážky fakt, že odborová strategie nebyla nijak zpochybněna řadovým členstvem UFCW.

Základní otázkou této stávky byla ofenzíva korporací proti zastaralému modelu „soukromé sociální demokracie“, kterého se dostávalo menšině dělníků v USA, kteří měli v pracovní smlouvě odbory sjednaná schémata zdravotního pojištění, která si již nadále nemohou dovolit. Na tuto ofenzívu může odpovědět jen třídní ofenzíva, která by učinila ze všeobecné zdravotní péče politické téma, které by nebylo omezené na izolované skupiny pracujících v porážených lokálních bojích. Takový boj neočekávejte ani od UFCW, ani od AFL-CIO… a Demokratickou stranu netřeba zmiňovat.

Další články o třídním boji ve Spojených státech i jinde (některé z nich v překladu do češtiny) najdete na stránce Lorena Goldnera Break Their Haughty Power:


http://home.earthlink.net/~lrgoldner 

Redakční poznámky:

(1) V USA je veškeré zdravotní pojištění hrazeno soukromě. Příspěvky na zdravotní pojištění, „health benefits“, jsou potom dávkou, kterou zaměstnanci přispívá k pojištění zaměstnavatel: mohou se týkat, podle konkrétní sjednané pracovní smlouvy, nemocenských dávek, pojištění na lékařské předpisy či zákroků u zubaře atd. „Health benefits“ nepokryjí téměř nikdy veškerou zdravotní péči, jsou-li však součástí smlouvy, je to velká výhoda: nemá-li pracující jako součást smlouvy sjednané i „příspěvky na zdravotní pojištění“, musí si platit sám pojištění do federálního systému, má však nárok jen na nejhorší zdravotní péči, a to ještě ne kompletně pokrytou. Ti, co nikdy nepracovali, jsou ze „systému“ vyřazeni úplně.

(2) „Employee compensation“. Odměny za práci, balík příspěvků, které jdou nad rámec mzdy: kromě příspěvků na zdravotní pojištění jsou jeho součástí například i příspěvky na rodinné zdravotní pojištění, viz níže v textu.

(3) Tzv. „giveback“. Zjednodušeně řečeno, zaměstnavatel prohlásí, že si nemůže dovolit platit dosavadní mzdy, a zaměstnanci část mzdy "dobrovolně" vracejí. Praktikuje se to též v případech hrozícího propouštění, kdy se zaměstnanci vzdávají části mzdy, aby práce zůstala všem.

Přeložili a redakčními poznámkami opatřili: jil a KW